V posledních dnech a týdnech rezonuje téma soběstačnosti České republiky v základních potravinách a na to navazující prodeje českých produktů. Důvodem zvýšeného mediálního zájmu je především poslanecký návrh na povinný minimální podíl českých potravin v obchodech. Jakkoliv plně podporujeme, aby zastoupení kvalitního tuzemského hovězího masa na pultech našich obchodů bylo co nejvyšší, stavíme se k tomuto návrhu značně rezervovaně, neboť nejsme přesvědčeni, že cesta regulace je tou nejideálnější, jak toho dosáhnout.

Jak na příkladu hovězího masa ukazuje nedávná dohoda českých chovatelů masného plemene aberdeen angus s řetězcem Lidl, mezi obchodními řetězci o české potraviny postupně stoupá zájem a to i bez nutnosti legislativní regulace. U kvalitního hovězího masa z masných plemen skotu to sice jde pomaleji, než bychom si sami přáli, ale i uvedený konkrétní počin naznačuje, že kde je vůle, je i cesta. Naproti tomu velmi dobře a rychle se rozvíjí segment prodeje hovězího přímo z farem. Náš svaz tento typ prodeje dlouhodobě propaguje a podporuje, a to například i prostřednictvím specializované webové stránky www.milujuhovezi.cz.

V hovězím mase, v jehož výrobě jsme při současné velmi nízké spotřebě soběstační, by se v návrhu uvažované hranice 85 % českého původu dalo dosáhnout poměrně snadno. Ale jako téměř vše, má i tento na první pohled líbivý nápad své stinné stránky a pokud by měl být vůbec přijat (což se ale asi stejně nestane), bylo by třeba ho důkladně promyslet, aby neudělal více škody, než užitku. V České republice totiž ideálně nefunguje zpeněžování skotu dle kvality a po případném legislativním přijetí návrhu by se mohlo stát, že kvalitní surovina by od nás i nadále odcházela v podobě živých zvířat do zahraničí, kde jsou ochotni za ně lépe zaplatit, a na české pulty by se dostávalo maso skoro výhradně ze zvířat z dojených systémů. To by mohlo vést ke snížení kvality a následně také poklesu zájmu spotřebitelů o hovězí a už tak nízká spotřeba by se mohla ještě více propadnout.

Za Český svaz chovatelů masného skotu musíme jednoznačně deklarovat, že raději, než legislativní ukotvení minimálního podílu zastoupení českých potravin, bychom uvítali uzákonění povinnosti označovat hovězí maso v obchodech plemenem, ze kterého maso pochází, a také zrušení možnosti uvádět namísto dohledatelného ušního čísla zvířete nic neříkající údaj o skupině zvířat, což je dnes u drtivé většiny zpracovatelů preferovaná varianta označování masa.

Zatímco při uvedení ušního čísla zvířete u jedinců narozených v České republice má běžný spotřebitel možnost snadno si ověřit všechny potřebné informace o nakupovaném masu, u čísla skupiny zvířat tomu tak není a nezbývá mu nic jiného, pokud chce maso skutečně koupit, než údajům na balíčku věřit. K dohledání informací u českých zvířat slouží buď webové stránky www.hovezimaso.cz nebo stejnojmenná speciální aplikace pro mobilní telefony.

Aktuální mediální humbuk, který návrh vyvolal, však má i jeden nesporný pozitivní efekt. Tím je to, že se téma preference nákupu tuzemských potravin opět rozvířilo, věnují se mu hlavní zpravodajské kanály a je tak nepřímo vyvíjen na české spotřebitele tlak, aby tento problém více vnímali. Už to samo o sobě může vést k vyššímu zájmu o domácí potraviny.