Dánsko je první zemí na světě, které pro tamní zemědělce zavede uhlíkovou daň. Předstihlo tak Nový Zéland, kde od tohoto úmyslu na poslední chvíli upustili. Dánští farmáři budou muset od roku 2030 platit 120 dánských korun (16 eur) za tunu ekvivalentu CO₂, v roce 2035 daň vzroste na 300 dánských korun (40 eur). Zavedení daně vyvolává mezi farmáři určitý rozruch, někteří v ní však sami vidí příležitost. Jedním z nich je například Emiel Broeders (32 let) z Rødekro, který dojí 1500 krav. Vnímá, že udržitelnost je podle něj jedinou cestou vpřed a že tímto směrem se musí ubírat celý agropotravinářský řetězec – od farmářů, přes průmysl až po banky a supermarkety.

Výhody snížení emisí

V této souvislosti proto vidí i příležitosti: „Pokud zemědělec investuje do zelené energie, je méně závislý na trhu s energií. Snížení emisí má navíc za následek vyšší cenu mléka od zpracovatelů mléka, jako je Arla. A čím menší bude vaše uhlíková stopa, tím menší daň z CO₂ budete muset zaplatit.“ Sám prodává 34 procent svého hnoje společnosti na fermentaci bioplynu za přibližně 2 eura za tunu. Digestát dostane zpět zdarma. „V budoucnu plánuji, aby 100 procent hnoje prošlo fermentorem. To zatím není možné, protože část hnoje není pro tato zařízení vhodná.“ Aby tohoto cíle dosáhli, investovali do separátoru částic, který jim to umožní. Fermentace hnoje navíc mu kromě zisků z dalšího prodeje hnoje přináší i více bodů v modelu kompenzace udržitelnosti společnosti Arla, která odebírá jeho mléko. Například chovatel mléka v Arle dostává 0,03 centu za kilogram mléka za každý získaný bod. Bonusem je podle něj také hodnota hnojení digestátu.

Stále mnoho nezodpovězených otázek

Pokud zemědělec dělá opravdu maximum, nemusí dokonce platit daň vůbec. Zda je však toto tvrzení v praxi pravdivé, se teprve uvidí. „Stále existuje mnoho otázek ohledně daně z CO₂ na které neznáme odpovědi,“ pokračuje Broeders. Jednou z nich je, jak budou určovat emise CO₂ zemědělské společnosti. Osobně si myslí, že metoda výpočtu emisí CO₂ na litr mléka společnosti Arla je zcela správná. „Tato metoda je založena na takzvané analýze životního cyklu. To znamená, že do výpočtu jsou zahrnuty i dovozní a vývozní toky zemědělského podniku.“

S nezodpovězenými otázkami spojenými se zavedením nové daně je zjevné, že farmáři nyní váhají s rozšířením svého podnikání. I nadále si ale pořizují například solární panely, čímž již nevědomě investují do udržitelnosti.

390 000 hektarů dánské zemědělské půdy je mimo produkci

Spolu s daní z CO₂ uvolnila dánská vláda také 5,3 miliardy eur na vyřazení zemědělské půdy z produkce. Za tyto peníze chce vláda zalesnit 250 000 hektarů zemědělské půdy a vyčlenit 140 000 hektarů mokřadů. „V debatě o klimatu se hodně diskutuje o rašeliništích,“ říká Broeders. „Procesy rozkladu v rašelinových oblastech by uvolnily do vzduchu hodně CO₂“. Emiel se nezajímá o cíle vlády. Nedělá mu problém vyřadit z produkce část svých 1100 hektarů zemědělské půdy, i když ho to stojí objemné krmivo. Vyrovnávací dotace jsou jeho nejdůležitějším argumentem: „Pokud se zelenými dotacemi vydělám více peněz na hektar, pak je volba snadná. I kdyby to znamenalo, že můžu chovat méně krav.“

Otázkou je, co vynětí půdy z produkce – a další klimatická legislativa – udělá s cenami potravin. Pokud bude zemědělské půdy stále méně, mohla by podle něj cena růst. V důsledku toho vláda dováží levnější potraviny ze zemí, kde neplatí požadavky na udržitelnost. „Na tom není nic udržitelného,“ říká Broeders. „Podle mého názoru je lepší rozšiřovat přírodu v zemích, kde zemědělství není možné nebo kde je méně intenzivní.“