Česká republika je poslední zemí, která zahájí nouzovou vakcinaci proti bluetongue. Proč však až nyní, když ostatní země již vakcinaci a následnou revakcinaci provedly nebo ji dokončují. Proč nebyl dodržen původní časový harmonogram, který počítal s tím, že se s vakcinací začne někdy počátkem léta? Toto jsou zásadní otázky které si spolu s chovateli nyní klademe.

Od orgánů státní správy jsou nám předkládány informace a tiskové zprávy o tom, jak se podařilo státnímu aparátu získat na vakcinaci peníze (viz např. tisková zpráva SVS), jak to všechno perfektně běží a jak tak pečují o českého chovatele, který nebude muset ze své kapsy na vakcinaci vydat ani korunu. Jaká je však pravda? Nejedná se v tomto případě spíše o "danajský dar"?
Faktem totiž je, že vakcinace v termínu přelom srpna a začátek září je pro chovatele masného skotu tím nejhorším obdobím v celém roce. Právě v tomto období obvykle finišují přípravy na prodej zástavového dobytka, které je pro drtivou většinu chovatelů jediným výraznějším příjmem za celý rok. Z hlediska ekonomického je nutné zástavová telata prodat v období září až říjen, kdy dosahují optimální hmotnosti. Dříve jsou moc lehká, později zase moc těžká a výsledek je vždy stejný – obchodníci o ně nemají zájem a cena prudce klesá. A to raději nezmiňuji další problémy s ustájením a krmením dobytka, který by již tou dobu ve stádě vůbec nebyl... Pokud tedy nebude možné, nebo bude velmi znesnadněno, prodat telata v optimální hmotnosti a čase, příjem chovatelů prudce klesne a celkové ztráty za celou republiku dosáhnou několika desítek milionů a výrazně převýší náklady státu resp. EU na vakcinaci. Co je tedy pro českého chovatele výhodnější? Nejvýhodnější je samozřejmě vždy a v každém oboru svobodné podnikatelské rozhodnutí, vše ostatní je kompromis - buď více či méně přijatelný. A pokud se jedná o státem nařízenou akci, slovo kompromis nejde použít vůbec. U dojného skotu je to snadné, zde je další manipulace se zvířaty nulová, prodej zástavu neexistuje a termín provedení vakcinace není zase až tak důležitý. U masného skotu je tomu však jinak - snadno se to napíše na papír, ale praxe je dosti odlišná. A tak zatímco soukromý veterinář provádějící vakcinaci bude mít ze státních zdrojů peníze jisté (25 Kč za úkon), chovatel bude muset vynaložit ze svého další finanční prostředky na technické zabezpečení vakcinace, které mu nikdo samozřejmě neuhradí. A zde se vracíme zpět na začátek – proč neproběhla vakcinace v původně uvažovaném termínu, který jsme sami prosazovali, propagovali a i mezi chovateli byl o ni zájem? Nyní, když se chovatelům tento naprosto nevyhovující termín nelíbí, je na ně nahlíženo jako na "sabotéry" či "černé ovce" a to jistě není správné. Obrázek, komu a jak státní aparát v tomto případě slouží, si musí ale každý udělat sám...