Slintavka a kulhavka byly na našem území naposledy zaznamenány v roce 1975. Ovšem předtím se v Československu toto virové onemocnění objevovalo častěji, než by si chovatelé dobytka přáli. Svědčí o tom záznamy v obecních kronikách. Čeští sedláci v 19. století říkávali slintavce a kulhavce také pajed a paznehtice. Byla pro ně sice velmi nevítaným, ale poměrně častým hostem, který ve chlévech zanechával zbídačená dobytčata. Většina zvířat sice přežila, ale ztrácela na váze, méně dojila a neměla sílu k práci v chomoutu. Lidé neznali příčinu nemoci, věděli však o prudké nakažlivosti. V dobovém tisku, který je dostupný v Národní digitální knihovně, se zachovaly stovky zmínek či rad. K hlavním doporučením patřila čistota v chlévě.

Časopis Rolník v roce 1864 uváděl, že většina nemocných zvířat se do dvou týdnů uzdraví. Nemoc však přesto "způsobuje hospodáři velikou škodu, zvlášť svým častým a nakažlivým vypuknutím". Jako možné příčiny Rolník zmiňuje zastuzení při změně počasí, zkaženou píci a nečistou vodu, ale zároveň dochází k závěru, že nemoc po propuknutí "tvoří nakažlivinu, kterou se dále roznáší".

Že slintavku a kulhavku způsobuje virus, se vědcům podařilo prokázat až na konci 19. století. Ještě v roce 1911 České listy hospodářské zmiňují, že "široké vrstvy lidové dosud nevěří úžasné přenosnosti" slintavky a kulhavky. Ozývaly se také názory, že je zbytečné proti nemoci bojovat, když nekončí vždy uhynutím zvířete. "To je názor mylný. Škody způsobené slintavkou a kulhavkou jsou obrovské. Při letošní invasi zašly spousty dobytka, zejména zmírala telátka a selátka," napsaly České listy hospodářské.

Nemoc se často vyskytovala ve vlnách. Například Hospodářské noviny v roce 1870 napsaly, že v předešlém roce se slintavka a kulhavka rozšířily v některých oblastech tak, že "nebylo téměř osady, ba ani dobytčete, které by nemocí touto stiženo nebývalo." O šest let později stejný list zmiňuje, že se nemoc "morovitě rozšiřuje" a jde od východu k západu.

Doporučení k léčbě bývala v 19. století různá, často na úrovni "babských rad". Hospodářské noviny v roce 1864 přinesly zkušenosti různých statkářů. Například hospodář Konopásek doporučoval nepodávat dobytku žádné léky, protože jen zvětšují bolest. Hospodář Valeš radil obvazovat nohy hnojem. "Pánové, všude byla vůkol mě slintavka, můj dobytek však byl nemoce té prost. Míním, že to bylo tím, že jsem dobytek nevyháněl na pastvu, dobře jsem krmil, a to nejvíce lupením řepy," zdůrazňoval statkář Švarc.

Problémy se slintavkou a kulhavkou se nevyhýbaly ani českým krajanům ve Spojených státech. Týdeník pro Čechoameričany Pokrok západu v roce 1884 informoval o panice mezi dobytkáři. "Z pěti států došly zprávy o nemoci té a jelikož působen byl s nemocí veliký humbug, panoval velký poplach, že již je konec všemu, co na spárech běhá," napsal Pokrok západu, který zpětně hodnotil obavy jako přehnané.

Postupně se čím dál víc zdůrazňovala hygiena. "Při kulhavce musí napřed čistota největší zavedena býti," napsal v roce 1876 Národní hospodář. Dobytku se slintavkou se doporučovalo vymývat tlamu vodou s octem, při kulhavce pak ošetřovat paznehty studenou nebo vápennou vodou. Postupně se také zpřísňovala "zvěropolicejní" opatření. Rolníci museli výskyt hlásit, nemocná zvířata se porážela, ze zasažené oblasti nebylo možné vyvádět dobytek ani prodávat mléko. Když šla nemocná zvířata na porážku, nesměla jít po stejné cestě, kudy se vodil zdravý dobytek.

Časopis Česká hospodyně v roce 1905 popsal případ, kdy nákazu na statek zavlekli pocestní, které dobromyslný hospodář nechal přespat ve chlévě. Na podobných místech asi spali častěji, a nákazu tak nevědomky přenášeli z chovu do chovu. Hospodář dostal pokutu 100 korun za to, že nemoc neohlásil, a navíc deset korun za neoprávněné poskytování noclehu.

Slintavka a kulhavka se v Československu objevovaly až do 70. let 20. století. Zatím poslední výskyt spadá do roku 1975 na Mělnicku. Nyní se nemoc znovu vyskytla v Maďarsku a na Slovensku. Postupně se aktivují opatření proti jejímu zavlečení do Česka. Nezvaný a nevítaný host tak znovu stojí před pomyslnými vraty chléva.

Poslední případ slintavky a kulhavky byl v Tišicích na Mělnicku

V tuzemsku se nákaza sudokopytníků slintavkou a kulhavkou objevila naposledy v roce 1975. A to v dvoutisícové obci Tišice v okrese Mělník, kde se toto virové onemocnění vyskytlo u býků v místním JZD. Od 4. května 1975 tenkrát karanténa uvěznila místní obyvatele v jejich domovech na dlouhých 19 dnů. Zavřely se školy a obchody, pošta přestala doručovat. Nikdo místní nesměl ven a nikdo cizí zase dovnitř.

Místní obyvatelé tvrdí, že nákaza se do chovu býků v JZD dostala ze zdejší kafilerie. Právě tam byly v té době likvidovány zdechliny žiraf, které musela kvůli riziku nákazy utratit královédvorská zoo. Virus slintavky a kulhavky se šíří nejen vzduchem, ale také například na podrážkách bot. V té době navíc v Tišicích pracovala v živočišné a rostlinné výrobě většina obyvatel.

V roce 1973 řešili slintavku a kulhavku rovněž v Klučově u Českého Brodu v okrese Kolín. Ovšem v rámci Československa nebyli jediní. „Velké starosti mělo JZD v letošním roce s kulhavkou a slintavkou, která se v mnoha případech vyskytla v celé naší republice. V naší blízkosti bylo více případů na samotě v Hošti (nad Přistoupimí) – JZD Tuchoraz. Byla tam prý přenesena ze Slovenska od maďarských hranic psem pracovníka, který se do Hošti přistěhoval,“ napsal v roce 1973 klučovský kronikář.

JZD v Klučově tehdy plnilo všechny dezinfekční opatření. Veterináři denně kontrolovali zdravotní stav dobytka. Podle záznamu kronikáře se Klučov, Český Brod a další přilehlé vesnice nacházely v prvním dezinfekčním pásmu. Ani ve školách se 14 dní neučilo. Tato opatření byla účinná a v Klučově se nevyskytl žádný případ onemocnění slintavky a kulhavky. Zato v nedaleké Hošti, kde bylo ohnisko nákazy, museli zhruba 20 kusů dobytka utratit a spálit.

Slintavka a kulhavka vypukla rovněž 7. října roku 1959 v obci Smrk na Třebíčsku. Obec byla 30 dní uzavřena.

Epidemie slintavky a kulhavky v roce 1952

Velmi nepříjemná situace ohledně nákazy slintavkou a kulhavkou nastala v Československu v roce 1952. Tehdy se toto onemocnění rozšířilo napříč celou republikou a změnilo se v rozsáhlou epidemii.

Například v Hodově na Třebíčsku byla nákaza odhalena 17. října 1952 v jednom z místních chovů, odkud se slintavka a kulhavka rozšířily do 12 dalších hospodářství. „Byla uzavřena i škola, opatření však neměla žádný vliv na ztlumení nemoci. Dne 30. 10. byla rozšířena slintavka v 63 domech a padlo 55 kusů dobytka, z toho 16 krav a 1 prase. V listopadu se slintavka rozšířila do 77 domů a obec byla úplně uzavřena. Hodovští měli zákaz z obce odjíždět, nikdo sem nesměl přijíždět. Dovážené zásoby a jiné věci denní potřeby byly složeny na kraji vesnice, kde si je hodovští vyzvedli. Obec byla znovu otevřena 4. 12. 1952. Celkem uhynulo 86 kusů dobytka, z toho 24 krav, 3 jalovice, 55 telat, 3 kozy a 1 prase. Krávy, které tuto epidemii přečkaly, přestaly dojit, takže musely být poraženy, do Hodova byl dodáván zdravý dobytek. Všechny chlévy musely být vydesinfikovány vápnem, veškerý hnůj byl vyvezen a nesmělo se s ním hnojit,“ napsal v roce 1952 kronikář obce Hodov.

Roku 1952 se slintavka a kulhavka objevila také ve Slezských Rudolticích v okrese Bruntál. „Dne 10. listopadu 1952 byla úředně zjištěna v kravíně JZD na slintavka a kulhavka. Okresní veterinář nařídil ihned nejpřísnější bezpečnostní opatření, aby se zamezilo šíření nákazy. Veškerá doprava byla zastavena. Po několik dní asi vlaky na nádraží ve Sl. Rudolticích nezastavovaly, zvolně projížděly nádražím bez zastávky. Děti nesměly dojíždět do střední školy v Osoblaze, ale prostřednictvím ředitele národní školy v místě dostávala domácí úkoly zasílané sem ředitelstvím střední školy. Děti ze zamořených usedlostí nesměly chodit ani do národní školy. Téměř 40 % dětí národní školy zůstalo doma, Amalín celý. (Do Amalína se slintavka nedostala.) Jejich vyučování bylo zařízeno místním rozhlasem. Dělníci nesměli za prací odjížděti z obce, zakázán volný pohyb koz, drůbeže, psů. Uzavřeno kino, kostel, zakázány veškeré schůze, kursy, školení a vůbec shromažďování osob. Přes silnici u hřbitova byla postavena dřevěná zábrana a silnice z obou stran posypána vápenným prachem. Podobné zábrany byly i na silnici ke Kobernu a Pelhřimovům. Zavedena všestranná desinfekce. Dne 14. 11. rozšířila se nákaza i na ČSSS, brzy nato byla zjištěna v Osoblaze. Navštívila i jiné obce okresu. Některá opatření byla později zmírněna, ale většina z nich trvala až do 6. ledna 1953, kdy byla odvolána úplně. Uhynutí nebylo,“ popsal kronikář.

Nákaza slintavkou a kulhavkou se v roce 1952 nevyhnula ani JZD Podlešín v okrese Kladno: „4. 5. 1952 V JZD vypukla u hovězího a vepřového dobytka zhoubná slintavka a kulhavka. Během celého období co nemoc probíhala, uhynulo 37 kusů hovězího a 32 kusů vepřového dobytka. Menší prasata a selata, byla dána drnomistrovi. Dále 8 kusů hovězího a 7 kusů vepřového uhynulo u soukromých rolníků. Mimo toho uhynulo mnoho koz u drobných domkářů. Slintavka a kulhavka byla rozšířena ve všech okolních obcích, takže trvalo dlouho, než tato zhoubná nemoc byla zastavena. Na pomoc byl povolán veterinář od KNV, který řádným očkováním, učinil nemoci konec. Přesto, že dobytek který byl zachráněn nevykazuje žádnou naději užitkovosti, je po nemoci zesláblý a postupně jeden za druhým dodáván k porážce do jatek.“

Nákaza se rozšířila po celém Československu také v roce 1938

Nákaza slintavkou a kulhavkou zasáhla silně celou republiku také v roce 1938. Jak uvádějí zápisky kronikářů, toto onemocnění se do Československa dostalo z Německa a natropilo velké škody na hovězím dobytku po celém území republiky.

„Byla obávanou metlou všech hospodářství. Všechna obranná opatření nebyla dosti silná proti jejímu odvrácení a bylo třeba dbáti tím více opatrnosti. První zvěsti o blížící se slintavce došly asi 8. července 1938 z Dalečína a způsobily mezi obyvatelstvem obce velké zneklidnění. Nařízena desinfekce práškovým vápnem, jehož odběr usnadněn dovozem autem až do obce. Členové dobytčí komise převzali na sebe funkce místní nákazové hlídky, která dohlížela na zachování ochranných opatření. V souvislosti s tímto nebezpečím vydán byl 22. července okresním úřadem zákaz trhů na okrese. Díky opatřením a snad i velkému štěstí, v obci nevyskytl se v r. 1938 případ této nemoci,“ popsal situaci v roce 1938 kronikář obce Věcov na Žďársku.

Zato spoustě jiným obcím se nákaza slintavkou a kulhavkou v roce 1938 bohužel nevyhnula. „V tomto měsíci červnu vyskytla se v naší obci u hovězího dobytka epidemická nakažlivá nemoc (slintavka a kulhavka), která již byla rozšířena v celé republice. U nás ve zdejší obci zachvátila asi 90% všeho hovězího dobytka, asi 30 kusů jí podlehlo. Nemoc postupovala následovně: dobytek přestal žráti, průměrně 6 dnů jenom slintal, na vemeno naskočily puchýře, takže dojnice ztratily mléko, jedny jen z části, jiné úplně a některé ho již ani více nenabyly. Po slintavce následovala ještě horší kulhavka, dobytku hnisaly paznehty, jenž se musely očisťovat a stírat různými léčebnými prostředky, aby mohl dobytek státi. Zapřáhnouti takový dobytek nebylo ani myslitelno po dobu šesti týdnů, poněvadž dobytek byl po nemoci tak slabý, že se sotva držel na nohou. Pro tyto zemědělce, kterým dobytek ležel tak dlouhou dobu nemocný, byla to rána egyptská, kterou ještě delší dobu pocítí,“ popsal kronikář obce Milotice z okresu Hodonín.

Roku 1938 řešili slintavku a kulhavku také v Bzenci na Slovácku. „V měsíci květnu se tato dobytčí nákaza rozšířila v celém okrese. V Bzenci se projevil první případ dne 11. května u p. Františka Valštýna v čp. 272 v Bzinské ulici. Ihned zastaveny všechny trhy na dobytek, dokonce zastaven i provoz kin. Před domy se objevily pytle, napouštěné dezinfekčním prostředkem, poněvadž bylo snahou, aby co možná bylo zamezeno šíření této metly,“ poznamenal místní kronikář.

Na venkově přitom léčili za první republiky slintavku a kulhavku různě, a to i babskými způsoby. Nechyběla například černá káva, líh nebo kořalka. „Již od počátku roku šířila se z Německa k nám slintavka a kulhavka mezi dobytkem. U nás vyskytla se v říjnu a dobytek jednotlivě i hromadně onemocňoval. Onemocnělo celkem 257 kusů, kráva a 2 telata zdechla. Lidé léčí dobytek černou kávou, líhem a kořalkou. Bolavá místa vymývají roztokem kamence, 1% roztokem louhového kamene na nohou, borovou vaselinou i jinými přípravky,“ napsal v listopadu 1938 kronikář obce Nadějkov z okresu Tábor.

zdroj: www.seznam.cz

Související články:

• Zákaz přepravy krmiv s steliv pro hospodářská zvířata
• Tisková zpráva MZe k zamezení zavlečení SLAK
• Zákaz dovozu kvůli SLAK se rozšíří i na část Rakouska
• Jak rozpoznat příznaky slintavky a kulhavky
• Výběry 2. turnusu proběhnou v krizovém režimu
• Záznam z webináře ke slintavce a kulhavce
• Požadavky na zpřísnění preventivních opatření na SLAK
• Proč vakcinace není řešením situace kolem SLAK?
• SLAK zasáhla další slovenský chov
• Kvůli SLAK platí zákaz importu a exportu do a z ČR
• Zásady biosekurity proti zavlečení SLAK
• Závažné podezření na výskyt SLAK na Slovensku
• Ohnisko slintavky a kulhavky v Maďarsku
• V Maďarsku potvrzen výskyt slintavky a kulhavky
• Aktuální informace k výskytu slintavky a kulhavky
• Co je SLAK a jak se projevuje a přenáší
• Ohnisko slintavky a kulhavky v německém Braniborsku
• Slintavka a kulhavka na Balkáně
• Slintavka a kulhavka v Bulharsku
• Británii zasáhla slintavka