To je otázka, která je posledních několik měsíců přetřásána snad na každém jednání, které se týká skotu a dotační politiky. Skupina představitelů některých nevládních organizací v čele s Agrární komorou a částí Unie chovatelů v tomto opatření spatřuje možnost, jak zabránit dalšímu snižování počtu chovaného skotu resp. jak naopak jeho stavy zvýšit. Hlavním argumentem je častá kritika skupiny chovatelů zařazovaných do škatulky zemědělců z Václaváku, kteří údajně své podnikání směřují k jedinému cíli - získat co nejvyšší dotace s vynaložením co nejmenšího úsilí.

Podle těchto názorů se tito rádoby zemědělci orientují čistě ekonomicky a chov skotu je pro ně až podružná záležitost resp. pouze prostředek, jak se k podporám dostat. Filosofie návrhu je taková, že pokud by došlo ke posunutí hranice ze současné úrovně 0,2 na uvažovaných 0,3 - 0,5 VDJ/ha TTP, pak by byli chovatelé restriktivně donuceni stavy skotu zvýšit. Pojďme si na následujících řádcích zkusit tento problém rozebrat a zjistit, jak dalece je tato úvaha správná a co by případné zvýšení spodní hranice s sebou přineslo.

Ne zrovna šťastně se na počátku jeví to, že doposud se diskuze, kterých jsme byli v rámci všech možných jednání přítomni, odvíjely zejména v rovině pocitů a emocí. Racionální pohled podložený čísly a fakty, jak by se toto opatření projevilo v praxi a jaký by byl skutečný dopad pro české chovatele, většinou chyběl. Důkazem, že tento přístup není správný a v minulosti se nám už jednou vymstil je to, že když před dvěma lety Česká republika prostřednictvím Ministerstva zemědělství do Bruselu žádost o zvýšení minimálního zatížení poslala, byla odmítnuta právě z důvodu absence smysluplného zdůvodnění žádosti a analýzy dopadů. Na toto jsme několikráte upozorňovali a teprve poslední dobou se zdá, že jsou tyto názory vnímány. Pracovníci Ministerstva zemědělství určitou analýzu zpracovali a rovněž vyčíslili, kolika chovatelů by se uvažované zvýšení (úvaha byla nad úrovní 0,3 VDJ/ha TTP) dotklo a jak by se u chovatelů projevilo. Z těchto rozborů je naprosto evidentní to nejpodstatnější - změna spodní hranice minimálního zatížení by měla v rámci České republiky zcela zanedbatelný efekt a ve zvýšení stavů skotu by se projevila v řádu maximálně 15000 VDJ (v závislosti na úrovni zvýšení). Analýza rovněž ukázala, že problém se splněním intenzity není nijak svázán výhradně s velkými podniky "polykajícími" dotace ve velkém a jejich údajnou snahou držet pouze minimální počet kusů pro splnění dotačních podmínek. Nižší úroveň zatížení je rovnoměrně rozdělena jak mezi podniky větší a střední, tak i malé. Ukazuje se tedy, že pokud nějaký chovatel má úroveň zatížení na spodní hranici 0,2 VDJ, je to spíše dáno klimatickými a jinými specifickými podmínkami, než snahou pouze pobrat dotace.

Při rozhodování je rovněž nebytné brát v potaz, že chovatelům v rámci programu agroenvironmentálních opatření (AEO ) "běží" pětileté závazky, ze kterých by nesplněním zvýšené hranice mnoho z nich vypadlo. Pokud by tedy Ministerstvo zemědělství změnilo pravidla v průběhu "hry", pak by hrozilo, že někteří chovatelé by se svých práv mohli chtít domáhat soudní cestou. O tom, že na podobné žaloby Evropská unie slyší, jsme v minulosti byli svědky už i v jiných oblastech. Dalším problémem případného zvýšení zatížení, který však v tuto chvíli není zcela přesně kvantifikován, je to, že dotace AEO jsou spočítány jako ekonomická újma v důsledku nižší intenzity výroby. Pokud bychom úroveň zatížení zvýšili, velmi pravděpodobně by to znamenalo ze strany EU snížení sazeb v rámci AEO plošně pro všechny chovatele bez výjimky. Otázka je, jestli toto skutečně chceme a jak bychom tento pokles před chovateli obhájili. Nezanedbatelné jsou rovněž i následné organizační problémy, které by změna mohla s sebou pro chovatele přinést. Jednorázový skok by kladl nároky na nákup dobytka, což by mohlo ekologicky hospodařícím chovatelům způsobit komplikace při dodržení výše výjimky pro nákup zvířat z konvenčních chovů. Stejně tak zvýšené nároky na ustájení většího počtu kusů během zimního období by si vyžádalo další investice do zimovišť, které si drtivá většina chovatelů v dnešní době nemůže dovolit.

Problémů by se jistě dalo vyjmenovat více, chci tím spíše ilustrovat to, že tuto otázku je nutné vnímat komplexně ze všech úhlů pohledu a na podkladě čísel a ne pouhých domněnek a pocitů. To, že se názory neustále mění a že stále není v celé situaci jasno, svědčí o tom, že si snad všichni konečně uvědomujeme, že tento problém je složitější, než se na první pohled zdá. Předtím, než učiníme závazné rozhodnutí je proto opravdu potřeba důkladně zvážit všechna pro a proti, abychom ukvapeným rozhodnutím do dalších několika let neudělali více škody než užitku.

Co závěrem? Jak již bylo zmíněno, celá diskuze nad posunutím hranice minimálního zatížení je motivována snahou o zvýšení počtu chovaného skotu či alespoň zastavení jeho propadu. Pravdou je, že počet dojených krav skutečně klesá, počet krav v systému bez tržní produkce mléka za poslední roky se nepatrně zvyšuje či stagnuje. Fakt, že úroveň zatížení se počítá výhradně přes TTP a nikoliv přes veškerou půdu způsobí, že i kdyby tento nástroj byl efektivní (což je však poměrně diskutabilní), případné zvýšení stavů by se nijak podstatně neprojevilo u chovatelů dojeného skotu, ale mělo by v drtivé většině dopad pouze na "masňáky". Vzhledem k tomu, že už i beztak zvyšující se stavy masného skotu jsou mnohdy trnem v oku, mohli bychom s trochou nadsázky říci, že i případný úspěch tohoto opatření, by byl vlastně prohrou.