Poslední dobou se chov skotu stal pro část populace častým, přesto nespravedlivým, terčem kritiky. Kvůli nim lidstvo hladoví, kvůli nim dochází k oteplování… útoků je čím dál víc. Někdy není jednoduché se ve společnosti pevně zakořeněných názorů zbavit. Frédéric Rollin z katedry živočišné výroby veterinární univerzity v Liège se rozhodl vyvrátit některé názory ohledně produkce skleníkových plynů od přežvýkavců, které panují ve společnosti. Obzvlášť se zaměřil na ty, které se týkají vlivu na globální oteplování. Rozhodl se definitivně prokázat, že přežvýkavci přinášejí lidstvu spíše užitek, než že by mu škodili.

„Mimo to, že přežvýkavci zpracovávají některé rostlinné bílkoviny a uhlohydráty, které jsou pro člověka nestravitelné, prospívají nám i v jiných oblastech. Jsou zdrojem mléka a masa. V některých zemích jsou využíváni jako tažná síla. Jsou pro nás zdrojem vlny a kůže. Velká část z toho je podstatou civilizace jako takové. A je pravda, že emise metanu jsou prostě nutná daň za to všechno. Zemědělství a chov přežvýkavců jsou bezesporu zdrojem skleníkových plynu, nicméně jimi vyprodukované množství je podstatně menší, než bychom čekali.“

V první řadě problém lidského zdraví

Zrekapitulujme si, jak se vyvíjela koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu, který dýcháme. V roce 1750 bylo naměřeno v atmosféře, díky konstrukci prvních spolehlivých přístrojů, 280 ppm tohoto plynu. Statistiky z roku 1988 udávají 350 ppm. V roce 2014 byla překročena hranice 400 ppm a dnes se blížíme 410 ppm. Pokud nezměníme způsob života, můžeme se koncem tohoto století, podle odhadů, snadno dostat k 750 ppm.

„Zvyšující se koncentraci CO2 zásadně spojujeme s globálním oteplováním, ale podle mého názoru jde o podstatně složitější problém.“ říká vědec. „Oxid uhličitý se snadno rozpouští ve vodě, okyseluje nejen řeky a moře, ale také buňky našeho organismu. Toto dlouhodobé okyselování se pak projevuje infekčními a rakovinovými nemocemi. Z mého pohledu jde spíše o otázku lidského zdraví než jen o problém oteplování.“

Lesnictví a zemědělství

Podíváme-li se na celosvětovou produkci skleníkových plynů pocházející z lidské činnosti zaznamenanou v roce 2010, dostaneme se téměř k 50 miliardám tun plynů podobných CO2 (50 Gt CO2 ekv.) Z toho za 32 % vděčíme průmyslové činnosti. Zemědělství a lesnictví se na emisích podílí z 25 %, což rozhodně není zanedbatelné.

Nicméně profesor hned upřesňuje: „Pokud přiznáme, že přežvýkavci přispívají k zvýšení koncentrace CO2 v ovzduší, jak se tím změní náš pohled na domácí mazlíčky? Výzkum ukázal, že průměrně velký pes vyprodukuje asi tolik skleníkových plynů jako SUV, které najede 15 000 km za rok. A na světě žije asi miliarda domácích mazlíčků (psů a koček)…“

Co se týče emisí s původem v činnosti spojené se zemědělstvím a lesnictvím, „obě odvětví se na situaci podílí zhruba stejným dílem. Přestože les pohlcuje ohromné množství oxidů, nemůžeme podcenit význam odlesňování a velkých lesních požárů, ke kterým každý rok dojde. Kromě toho nezapomeňme, že někdy je požár účelná metoda, jak vyčistit terén a obohatit půdu o minerály.

Za druhou polovinu (asi 5-5,8 Gt CO2 ekv. za rok) pak vděčíme zemědělství. Veškerá živočišná výroba se na čísle podílí z 60 %, což činí 3,1 Gt CO2 ekv. za rok. Z toho 2/3 pocházejí přímo od zvířat (kvašení ve střevech), 1/3 vzniká z výkalů a splašků.

Na farmě

V rámci farmy můžeme rozlišit 5 různých zdrojů emisí. Střevní kvašení je ze 2/3 tvořeno oxidem uhličitým a z 1/3 metanem (CH4). Jde o emise, za kterými přímo stojí kvašení způsobené mikroflórou v bachoru. Dospělá kráva vyprodukuje každý den asi 1 000 l plynů, přičemž na světě čítáme 1,6 miliardy kusů skotu a 2 miliardy malých přežvýkavců.

Druhé místo patří zpracování výkalů. „A v tomto případě jde o lidskou činnost. Výkaly přirozeně vyprodukují více metanu, pokud nejsou v kontaktu se vzduchem, čehož dosáhneme především při intenzivním způsobu chovu.“ Emise jsou o to větší, pokud je v blízkosti skladován ve velkém množství hnůj, pokud jsou výkaly ve vlhkém podnebí, v oblasti s častými srážkami nebo pokud je močůvka soustředěna v otevřených nádržích a v teple.

Výkaly na pastvinách (tuhé exkrementy, moč…) obsahují jen velmi málo metanu. Navíc je nutné zmínit, že výkaly skotu, jehož krmení je založeno hlavně na obilninách, které jsou bohaté na energii, se snadněji rozkládají, a mohou tak být podstatnějším zdrojem CH4, než je to v případě výkalů skotu krmeného hlavně pící.

Dusíkatá hnojiva jsou třetím nejvýznamnějším zdrojem emisí v rámci farmy. A opět hovoříme o lidské činnosti. Nejde ani tak o dusíkatá hnojiva obecně, za produkcí skleníkových plynů stojí především použití dusíkatých hnojiv chemického původu.

Více než ¾ emisí oxidu dusného (N2O), které mají na svědomí zemědělské podniky, je ve skutečnosti vyprodukováno při výrobě těchto chemických hnojiv, která podporují přírůstky plodin jako kukuřice nebo sója. Ty farmy, které tvoří především pastviny, na kterých se nepoužívají chemická dusíkatá hnojiva a mají správné vedení, zaznamenávají jen velmi malé emise N2O. Některé mohou dokonce N2O naopak pohlcovat.

Elektrická energie, která se přímo na farmě spotřebuje, je taktéž zdrojem emisí. V Belgii je dopad výroby elektřiny na koncentraci CO2 v ovzduší jen velmi malý, a to díky atomovým elektrárnám. Ovšem podstatně tím zatěžujeme oběh vody, protože tyto elektrárny jí potřebují ohromná množství.

V poslední řadě zmiňme emise ekvivalentů CO2 zapříčiněné produkcí a přepravou krmiv, potravin, semen atd. Profesor Rollin odpovídá na otázku, zda „jsou přežvýkavci zdrojem skleníkových plynů“ naprosto jasně: „Ano, stejně jako rozvoj jakékoli jiné výroby. Ve srovnání s naší vlastní spotřebou energie a produkcí CO2 je jejich podíl zanedbatelný (6,5 %). Přežvýkavci jsou jen dobrou výmluvou, proč nechat stranou opravdové problémy.“ Nesmíme opomenout, že při tom všem můžeme počítat s mnoha organismy, které naopak CO2 pohlcují: oceány, lesy a trvalé louky.

V čem spočívají trvalé louky?

Plochu Evropy pokrývají trvalé louky asi z 31 %. Ročně pohltí 2,7 tun CO2, což odpovídá 700 kg uhlíku (C) na hektar za rok. Tím mohou vyrovnat 5-30 % emisí pocházejících z kvašení ve střevech vyprodukovaných v rámci mléčné výroby nebo 25-50 % v případě výroby masné. Kromě toho mají význam v mnoha jiných oblastech: zajišťují biodiverzitu, chrání půdu před erozí, očišťují a zadržují podzemní vodu… Je to vlastně díky býložravcům, a především pak přežvýkavcům, že tyto louky vůbec mohou existovat. Jsou to takové přirozené sekačky. Bez nich by se tato místa postupně přeměnila zpět na les, který je výživně už podstatně méně zajímavý. Tím, že zvířata okusují rostliny, napomáhají novému rašení listí a kořenů, díky čemuž se uhlík postupně hromadí v půdě.

Pokud se zaměříme na rostlinnou výrobu, zjistíme, že obdělávaná pole jsou zdrojem v průměru 840 kg uhlíku v ovzduší na hektar ročně. Uhlík z půdy unikne za poloviční čas, než za jaký ho trvalé louky v půdě nahromadily. „A ten, kdo mluví o rostlinné výrobě, naráží zároveň i na případné použití chemických hnojiv a pesticidů, což znečišťuje vodu, půdu…“

Živočišná výroba a neodmyslitelné rostliny

Profesor vidí v kravském hnoji nesmírnou cennost z hlediska rostlinné výroby: jako organické hnojivo, osev půdy, zdroj humusu (a tedy lepší odolnost půdy vůči suchu)… Stimuluje pěstování jakékoli plodiny. „Živočišná a rostlinná výroba jsou tedy velmi blízce spjaté, vlastně nerozlučné. Organismy v půdě musí mít přísun živin stejně jako mikroflóra v bachoru, vzájemná výměna je zásadní. Pokud úplně upustíme od chovu zvířat, téměř všechen uhlík z půdy vymizí. Výsledkem toho pak nemůže být nic jiného než hladomor. Už teď zaznamenáváme rapidní pokles výtěžku obilovin ve čtvrtině zemí světa.“ vysvětluje.

Snížení emisí skleníkových plynů

Na to, abychom zmírnili dopad působení přežvýkavců na životní prostředí, žádné zázračné řešení není. Existuje sice mnoho drobných aktivit, které mohou situaci podstatně zlepšit, ale pořád máme na čem pracovat. Pan Rollin vidí několik možných směrů, které by mohly vést ke snížení emisí skleníkových plynů v ovzduší. Jedním z nich je optimalizace dusíku v krmivu. „To je základ! Měli bychom se vyhnout nadměrnému užíváni dusíku, které je například příčinou přítomnosti močoviny v mléku u mléčného skotu. Správná rovnováha v této oblasti nám umožní snížit produkci těchto plynů. Sojový šrot nahradit řepkou, zaměřit se na proteinovou nezávislost… i to jsou příklady možných řešení, díky kterým by se emise mohlo podařit snížit.

Zvýšení efektivnosti výroby je taktéž velmi důležité, zvláště pak snížení míry eliminace starých krav, zlepšení jejich celkového zdraví, pokrok v genetice… Nebo i sezónní reprodukce. „Naši předkové schválně směřovali dobu telení na období, kdy roste tráva. Tráva je totiž krmivo s maximální výživností za minimální cenu. Čím méně jsou používána dusíkatá hnojiva, tím více prospíváme snížení emisí skleníkových plynů. A to je ještě navíc umocněno, pokud pěstujeme luštěniny.“

Vzhledem k tomu, že výkaly na loukách jsou jen velmi slabým zdrojem skleníkových plynů, měly bychom podporovat rozšiřování pastvin. Pro ty, kteří si ji mohou dovolit, je i anaerobní digesce zajímavou možností.

Z originálního článku "Ruminants et gaz à effets de serre: leurs émissions ne sont qu’une paille vis-à-vis de notre propre production de CO2!" pro ČSCHMS přeložila Barbora Kašová